Český pointer a setter klub
Home Kontakty Tisk
 

Otazníky kolem dysplazie kyčelního kloubu

Zpravovala: Vladimíra Tichá

 

Určitě je dobře, že se v rámci chovu psů zabýváme otázkou zdraví a že se 
kontrola dědičně podmíněných onemocnění stává součástí podmínek pro zařazení 
do chovu. K zpřísnění chovných podmínek by ale nemělo docházet  proto, že " 
to někdo jiný také dělá", ale důvody by měly být podloženy skutečnou situací 
v plemeni  a z jeho potřeb. Nesmírně důležitý je i způsob, jakým se ověřuje 
výskyt problému u jednotlivých zvířat a také to, jak se se zjištěnými 
skutečnostmi zachází. U různých plemen se kontrolují různá onemocnění, jako 
červená niť se ale táhne chovem většiny větších plemen problém nazvaný 
dysplazie kyčelního kloubu. Právě okolo ní a hlavně okolo výsledků hodnocení 
se v poslední době u nás vedou velké diskuse. 
 Dysplazii kyčelního kloubu lze vysvětlit jako nesoulad mezi utvářením 
hlavice stehenní kosti a kyčelní jamkou . Obecně by se dalo říci, že jamka 
je mělká a kloubní hlavice v ní nesedí tak pevně, jak by měla. Kyčelní kloub 
je pak příliš volný, při jeho pohybu dochází k zvýšenému tření a 
bolestivému dráždění kloubního pouzdra, jehož následkem může být i 
vytváření kostních výrůstků. Tím je položen základ pro onemocnění zvané 
artróza. To zná z vlastní zkušenosti i řada lidí a ti postižení určitě 
dosvědčí, že to není nic příjemného. Dědičnost dysplazie kyčelního kloubu je 
poměrně složitá, protože  vloha k onemocnění je podložena více geny. Velkou 
roli také hraje vliv životního prostředí, např. výživa nebo fyzická zátěž. V 
praxi to znamená, že nemusí onemocnět každý jedinec, který  k onemocnění má 
dispozici. Dysplazie je také řazena mezi tak zvaná "vývojová onemocnění", 
tedy onemocnění, s kterým se štěně nerodí, ale které se vyvine až v průběhu 
jeho růstu. Uvedené vysvětlení je jen zlomkem informací o dysplazii, přesto 
z něj vyplývá, že je to problém velmi složitý a že na něj nelze používat 
jednoduché počty typu 1+1= 2. Rodiče dysplazie prostí mohou dát postižené 
potomstvo, rodiče dysplazií zatížení mohou dát potomstvo zdravé. Jen v tom 
prvním případě bude procento  postižených potomků výrazně nižší než v 
případě druhém. 
 Dysplazii kyčelního kloubu lze prokázat několika způsoby. U nás se 
nejčastěji využívá rentgenu. Ten může být požadován z důvodů diagnostických, 
tedy v případě, že pes nebo fena vykazují pohybové potíže, může být 
požadován ale i z důvodů chovatelských, tedy jako kontrola jedinců 
zařazovaných do chovu. Kynologické veřejnosti je známo, že rtg kyčelního 
kloubu pro potřeby chovatelské by měl splňovat řadu podmínek. Sem patří 
např. požadavek na vyspělost psů a fen,(většinou se rentgenují jedinci 
starší 12-ti měsíců).  Velmi důležité je také praktické provedení rentgenu a 
kvalita rtg snímku, od kterých  se odvíjí možnost správného hodnocení. Do 
této oblasti patří např. požadavek na narkózu nebo poloha, v které se 
rentgenovaný jedinec nachází. Výsledky hodnocení jsou uváděny ve stupních 
Hodnocení rtg snímků není nijak jednoduché a hluboce se mýlí ten, kdo si 
myslí, že příslušný veterinář se na snímek podívá a hned  vyřkne verdikt. 
Výsledek hodnocení je postaven na řadě ukazatelů a bez přesného měření 
poměrů nebo spíše úhlů se neobejde. 
. Právě hodnocení a jemu odpovídající stupně jsou v posledním roce zdrojem 
problémů. Veterináři, kteří v České republice hodnocení provádějí, přešli na 
systém založený na větším počtu ukazatelů než bylo používáno dříve . Při 
takovém přístupu jsou podchyceny i ty vady a nedostatky v utváření 
hodnoceného kloubu, které by dříve unikly. Praktickým dopadem pak mohou být 
horší výsledky jednotlivých psů. Jedinec, který by dříve ještě prošel s 
nulovou dysplazií se dnes může dostat do stupně I. , dřívější I může být  II 
atd. Chovatelé se bouří. Je to pochopitelné, protože nikdo nechce slyšet, že 
jeho pes vůbec nějaké postižení má a horší výsledky jsou brány jako křivda. 
Starosti mají i chovatelské kluby. Chovné podmínky postavené na stupni 
dysplazie jsou najednou těžko splnitelné a mohou způsobit, že se chovná 
základna plemene někde až neúnosně zúží. Velmi nepříjemné je to, že stejně 
přísné hodnocení jako má Česká republika nemá řada okolních států a že pes 
rentgenovaný v Německu na tom bude pravděpodobně  lépe, než pes rentgenovaný 
u nás. 
 Uvedené problémy samozřejmě otevírají otázku : " Kudy z toho ven ?" 
Chovatelé by se měli  zamyslet nad tím, zda je pro ně zajímavá opravdu 
dysplazie kyčelního kloubu nebo zda jsou pro ně (vzhledem k tomu, že to 
všude dělají) důležitá jen čísla, tedy stupně dysplazie. Situace by se dala 
přirovnat k známkování diktátů ve škole. Je-li paní učitelka přísná, dá 
"dvojku " dívence, která  má jednu nebo dvě nepodstatné chybičky. Je-li paní 
učitelka méně přísná, dá "jedničku " i na dvě hrubky. Rodičům bude možná 
více vyhovovat hodnocení méně přísné, na vysvědčení přece budou jedničky. . 
Jako sekretářka píšící dopisy ale bude lepší dívenka s "dvojkou." Má-li 
plemeno opravdu problémy s dysplazií, bude přísnější hodnocení výhodou. 
Pokud ale je zařazování do chovu nebo výběr chovných postaveno na stupni dys 
plazie, možná bude třeba provést  úpravy v chovných podmínkách. Trochu horší 
je situace ve vztahu k zahraničí. Lze ale počítat s tím, že i v této oblasti 
se situace vyřeší, protože přísnější hodnocení čeká všechny státy. 
 Jedna věc je hodnocení dysplazie kyčelního kloubu a druhá způsob, jakým s 
výsledkem zacházejí chovatelské kluby a samotní chovatelé. Stupeň dysplazie 
je číslo, tedy údaj, kterému rozumí a s kterým dokáže manipulovat a odborně 
při tom vypadat i ten, kdo o samotném problému moc neví. Z toho vyplývá 
nebezpečí prosazování přísných podmínek nebo naopak naprostého upuštění od 
kontroly bez ohledu na skutečnou situaci v plemeni. Určitě není rozumné 
zatěžovat psy i jejich majiteli rentgeny tam, kde problémy s dysplazií vůbec 
nejsou. Pokud ale jsou, je asi třeba se celou záležitostí zabývat. Někdy 
méně znamená více.Chovatelský klub, který pouze kontroluje a z chovu 
případně odstraňuje jen nejvyšší stupeň dysplazie možná dosáhne víc než ten, 
kdo chce dysplazii vyřešit rychle a stanovuje neúměrně přísné podmínky. 
 Výše uvedené je mým soukromým názorem a uvědomuji si, že se mnou nebude 
řada lidí souhlasit. Nepopírám existenci dysplazie kyčelních kloubů. Jen mám 
pocit, že se na ni zaměřujeme víc, než je nutné a to zvláště u loveckých 
plemen, kde velkým prověřením zdravotního stavu jsou zkoušky z výkonu. 

 

 
     
              © 2000-2019 Český pointer a setter klub  
připravuji vyhledávání...