Český pointer a setter klub
Home Kontakty Tisk
 

exteriér

Irský červenobílý setr

 

Irský červenobílý setr a jeho budoucnost

 

Plemeno svým způsobem jedinečné a pro mě osobně velmi krásné, přesto stále málo známé. A to bohužel i mezi rozhodčími. Což je smutné, ale nelze jim to mít až tak za zlé, neboť setkat se s červenobílým setrem při posuzování je stav více méně výjimečný a mít možnost potkat vícero zástupců tohoto plemene v našich podmínkách dost dobře stále ještě nemožné. Dostupná pochopitelně není ani žádná specifická literatura v českém jazyce a tak nezbývá než jako jediný zdroj informací brát standard FCI. Což samo o sobě pro pochopení exteriéru tohoto plemene je poměrně nedostačující. A tak tento druh setra zejména v závěrečných soutěžích většinou daleko zaostává za impozantnějšími červenými irčany, anglickými setry i gordony a jeho šance „dostat se na bednu“ jsou téměř nulové.

Prvním faktorem co toto způsobí je většinou srst. Irský červenobílý setr se v tomto nikdy svým příbuzným nemůže rovnat. A to ani opravdu krásný pes z čistě výstavní linie.  Ostatně není to ani záměrem chovatelů. Jeho srst má být přirozená bez nutnosti ji více upravovat. Praporce mají být přiměřené a zachovat si svoji praktičnost.

Důraz i chovatelský záměr je kladen především na barvy, jež by měly mít maximální živost.

Bílá by měla být co nejbělejší a zářivá (nikoli krémová nebo nažloutlá). Požadovaný odstín červené lze přirovnat nejlépe k čerstvě otevřenému zralému kaštanu (neměla by tedy být světlá nebo zázvorová).

Složitější je pak otázka vzájemného poměru a rozložení těchto barev, neboť toto standard neupravuje a je zde poměrně velký prostor pro míru osobního vkusu rozhodčích i chovatelů. Každopádně by ale mělo platit, že ikdyž je název plemene slovně obrácený, jedná se o bílého psa s červenými plotnami a nikoli o převážně červeného psa.

Červená barva by pak měla pokrývat jen hlavu a tělo a tvořit zřetelně oddělené ostrovy spíše než celistvé velké plochy. Co se vzájemného poměru týče nejčastěji je uváděn za optimální poměr 60% bílé a 40% červené barvy.

Mnohem podstatnější se ale jeví rozložení barev po těle, neboť kresba může zásadním způsobem opticky narušit vyváženost vzhledu psa a rovněž jeho stavbu. Samozřejmě může být i prospěšná. Zde se dostáváme k dalšímu „diskriminačnímu bodu“ a to k tomu, že většinou jedna strana - a bohužel často ta nevýstavní- je k presentaci psa vhodnější. Plemene znalí a vstřícní rozhodčí jsou ochotni tuto skutečnost zohlednit a umožnit presentaci psa v postoji z lichotivější strany. Toto ovšem již bohužel nebývá možné v soutěžích závěrečných a vyžaduje opět o to větší míru zkušenosti a znalosti rozhodčích.

Pokud jsme hovořili o barvě a jejím rozložení, je to velmi důležité i u hlavy. Standard toto opět výslovně neřeší, ale pokud nechceme, aby pes působil nevyváženě, měl by mít obě uši červené a ideálně i okolí obou očí tak, aby uprostřed obličejové části probíhala přiměřeně široká lysinka, jež dává tomuto plemeni jeho typický výraz.

Co se týče mísení barev či stříkání je dle standardu FCI i standardu v zemi původu nežádoucí. Přípustné je jen tzv. tečkování v obličejové části, na předních končetinách k lokti a na zadních k patnímu kloubu.

Ačkoli se hovoří o „přípustnosti“ tečkování, není třeba na takové jedince hledět jako na exteriérově méně vhodné, než na jedince s čistě bílým základem, neboť pěkně seskupené tečkování často velmi pěkně dotváří charakter a výraz psa a je považováno pro toto plemeno za typické  (ostatně u čistě bílých jedinců se zase velmi často potýkáme s depigmentací nosní houby).

Na ostatních částech těla je tečkování standardem považováno rovněž za nežádoucí. Nutno ovšem upozornit na to, že tento jev se u tohoto plemene může objevit i přechodně, a to často v souvislosti s línáním (a někdy i s volbou nevhodně vyváženého krmiva). A zejména na to, že prioritním při hodnocení tohoto psa by měla být stavba, pohyb, živost barev. Což je pak důvod, proč se s takovými psy na výstavách setkat ( i přes dikci standardu) můžeme, a to nejen v sousedních zemích, ale i v zemi jejich původu.

 

 

 

Co se pak tělesné konstrukce týče, odlišuje se Irský červenobílý setr od ostatních setrů poměrně zásadně. A rozhodně nesmí být vnímán jen jako barevná varieta Irského setra. Nejlépe jsou tyto odlišnosti patrné na níže uvedených obrázcích siluet.

902310_585543501458550_2125844869_o.jpg  

Frank Kane, Judging the Gundog Breed / A-GS, B-RWS, C-AS, D-IS /

Jak vidno, rozdíl je zejména v hřbetní linii a postavení pánevních končetin. Krk je mohutnější. Při pohledu zepředu je pak na rozdíl od setra červeného u RWS žádoucí širší hrudník (mezi přední běhy lze vložit poměrně velkou dlaň).

Vždy je nutno mít na paměti, že to pes spíše atletický než elegantní a tato jeho konstrukce se pak promítá i do pohybu.

Velmi výrazný rozdíl je i v typu hlavy. Charakteristickým a odlišujícím znakem pro toto plemeno je zejména nevýrazný týlní hrbol ( u mladých jedinců může být ještě patrný, ale u dospělých by neměl být výrazně viditelný, spíš jen hmatatelný). Hlava je v poměru k tělu poměrně mohutná a při čelním pohledu je lebková část širší. Uši jsou nasazeny ve výši očí a jejich délka pokud je natáhneme směrem k nosu, dosahuje do poloviny mordy.

airws2.jpg                    aairws2 (1).jpg                     aaairws2 (1).jpg

 

Tento výklad samozřejmě zdaleka není a ani neměl být vyčerpávající, budu však velmi potěšena, pokud bude alespoň některé z vás inspirovat k většímu zájmu o toto plemeno a přispěje k pochopení jeho odlišné krásy.

Protože přesto, že tento setr často ve srovnání s ostatními působí jako „voříšek“, jeho povaha a schopnosti si větší pozornost určitě zaslouží.

 

Mgr. Renáta Rokůsková, CHS Artegerd

 

 
     
              © 2000-2019 Český pointer a setter klub  
připravuji vyhledávání...